na Blog.cz

Spousta vůní lidských povah a střetů různých vesmírů, vnitřní dunivé zvuky primitivních textů, kterým naštěstí místy nebylo porozuměno, pogování lidí s punkem v srdci, kterým vlály pozůstalé zbytky rozmístěných vlasů- většinou všude jen ne po stranách.Černě dlouhovlase oděni, někteří jako knížata.Překrásné.

Škála očí. Cítím že mi čaj vypíjí nehezkost z tělesné schránky a chci namalovat mušli

Kde je nám konec? A konec naší prázdnoty, nebo spíš její začátek? Co se děje, je-li člověk zklamán lidmi, je-li z toho cesta ven.Taky to ve vašich očích zní tak zhrzeně? Zklamání člověka lidmi, kým jiným by to mohlo mít takové rozměry.

Možná, možná, že jsem ty 4 roky tolik mluvila že jsem se úplně vyslovila a zmapovala a teď se musím nechat sebou zmást.

Asi tu skončím a budu potichu žít skrytě, nevyslovujíc.Jen nevím, zda to zničit, nebo nechat pustošit.

Mám se utopit v rockovém nebi-ale ne, to neřekla.Bylo by to záštiplné a tak to není.Dlouho jsem nerozumněla všemu kolem, vzduchu a pohybu lidí a jejich myšlenek jako když byl ještě utišen zárodek toho onemocnení ducha, nutící k hrubosti, která je tak hluboká.Možná, že hrubost je to, co z toho veškerýho zoufalství nutně musí vzejít-ze všech obratlů, které jsou blíž měsíci.A dalších hladkých kostí, jež je možno spatřit za úsvitu.Múza vykrádající se z pokoje beze snahy zůstat tiše.taky ji bezohledně probouzíme, když se ve spánku něčím nadechuje a pak ji ztrácíme.Dá se mluvit o tom, že mám někdy pocit že nás přidusí, hrdě a hlasitě pošlape, a že používám slova podle toho, jak se mi zlíbí-dle líbivého zvuku slovních spojení- jak prosté.

Věříme takovým hrdinům, kteří v nás žijí a jsme díky nim svrchně svobodní, když sedáme na okně.Naproti stromu, který mluví, v chladu jarního rána a pustotě okolí.

Strašně moc toho nemůžu říct, neboť bych byla hlavně sama proti sobě, což nedopustím.Taky ta zatracená revoluce v hlavě.

Už odkvétají pampelišky a lidem může být smutno, chtějí-li to.Je mi bezvládně a tiše, chci spát ve škebli anebo v perleťové mušli, v té veliké, jež je stále na očích, ač nespatřena.A když se neklidně smiřuji s okolnostmi, v dálce doslova prchavá vidina toho co bylo a poměrně přidusilo nás- vnitřek nás, to pravé nás-, byla jsem přinucena nenápadně zjednodušet, tak cítím a slyším sebe a jak všechno zvládnu sama, což mě trápí, neboť kdybych nemusela tak to nedělám.Možná ano, ale ne v takové míře.Vzpomněla jsem si taky, jak jsem seděla ve starém pokoji, kde jsem byla vlastně asi podruhé v životě a pamatuju si, že poprvé to byl dost smutný pohled.A bylo to všechno tak naivní, že kdybych se chtěla rovzpomenout na některé detaily, tak bych se to ani nemohla zvládnout.A tuším, že tak to ještě párkrát bude, musíme se vyvíjet od něčeho, byť se počátek zdá být prázdný.Musíme být hloupí, abychom mohli zmoudřet.Bylo léto, úsměvný léto a nedozrálost všeho kolem.A pak..

Pokud bude stýskavě- tak hezky.Píšu němé dopisy -poprvé a taky toužím zažít hvězdnou noc.

Nádraží.V dáli hlasitě bečely ovečky.Podél kolejí rozkvétal pás pampelišek, kolem nikdo nebyl. Foukal vítr, rozpustila jsem si vlasy a vyhýbala se pohledům.Mluvila jsem dlouze a plně, trochu bolestně a všechno zbytečně.Byla jsem dotčená a nakonec tam byli lidé a my hrozně plýtvali slovy, protože jsme mluvili naprosto zbytečně, pročež jsme nebyli potiší.Měli jsme být.

Když se takové věci mísí s realitou..Připadám si opět bezcitně.