back

Friday at 22:26 | L.
opouštím kočičí město s myšlenkou stejnou jako před půl hodinou, hodinou, tolikrát stejný přání, ani si to neumíš představit, můžu ti to někdy vyprávět. ve chvilce slabý nepozornosti se to může i vyplnit, who knows, nemusíš si vždycky všimnout, že se ti právě plní přání. a pak, asi to nikdy přímo nedomyslím, jak fatální by to mělo vždycky následky, všechno by vyplulo/to je to přání.(?)...
nedokážu si vzpomenout, kdy jsem si byla něčím skutečně jistá... smím vůbec?
mám přesný představy a samý zklamání, nevím, jakou hudbu ochutnat
všechno je to pocuchaný a zlomitelný, poškrábaný
Já & noc & Jim
slastný pusto, který už skoro neznám, ale nemůžu bez něj bejt. vydat hlásku
na to občas v noci čekám, někdy už je příliš pozdě
ostrá hrana
neskutečně neustále nepřekročená, čím dál víc mučivě skutečná
ztraceno v kožíšků nejbělejších králíčků - těch nejhebčích stvoření- co je krásnější, nevím
nebo spíš
jestli vůbec může existovat něco horšího
než se takhle zapomínat, zvolna mizet sublimovat
a přesně vědět, co bude dál
to je ten nejhorší sen